Fake parts fake passion
Vlhký sen Evropanů na Daikoku po setmění.
Byl jsem unavený, ale nakonec se mi podařilo Vojtu odtáhnout od Kyush a ukázat mu opodál v rohu Mirage (Colt) Evo.
Moje jazykové znalosti češtino-anglicko-japonštiny “Sumimasen, pop the hood kudasai“ nakonec přesvědčily majitele, abych se mohl podívat. Lol
Motor z Eva 5 musí s touhle muší váhou dělat šílený věci.
Únava a tma mi moc nepomohly udělat dobré fotky. I tak mě ale pár aut na nočním Daikoku nadchlo.
Třeba tahle Z32, která připomíná raketoplán.
Díra mezi světly, vyřezané blatníky a chybějící zadní nárazník mi učarovalo.
Mám rád auta, co vypadají rychle i na parkovišti u krámu.
Po dost intenzivním dnu stráveném u Bellezzy a na Tsukubě, jsme se po cestě díky strategicky vybranému ubytování stavili na Daikoku.
Naštěstí se tam konal sraz nějakého kysuha clubu.
Popravdě jsem pro nic jiného neměl oči, tak ani nevím co se dělo okolo.
Ty dvě čísla v horním řádku spz bílýho Z ukazují, že má auto jednoho majitele minimálně od 90. let.
Těsně před našim odchodem přijel tenhle Bluebird.
810 zenki 2door hardtop… k tomu ještě ty monoblok Equip s Shibata semislikama…
V rohu pak stály tyhle dva portály do 80 let.
Ultimátní Love Machine
Ještě krátký video pro nasátí atmosféry…
Co nás ale ten večer hodně dostalo byl March. Tohle nebylo domluvené setkání, o to víc byl majitel překvapený, že se gajdžinové zajímají zrovna o K11.
Přitom March je celkem vzácnost, na pózovaní jsou spíš Silvie, Skye, případně RX7, Porscháky a podobný pekáče, kterých tam každý večer stojí desítky.
Majitel měl na Daikoku schůzku s kolegou z práce. Proto z nás ze začátku nebyl moc nadšený. Když ale zjistil, že jsme March otaku a K11 sami vlastníme, prohodil s námi pár vět přes překladač.
Přítelkyně onoho kolegy při pohledu na fotky našich aut řekla že jsou kawai… já bych spíš řek že jsou to strach nahánějící bestie, ale japonský holky jsou asi trochu otrlejší.
2001 G# 3door
CGA3 CUBE α エキゾースト カムシャフト
RSF531Vミッション
nismo マフラー
BRIDE viosIII
パーソナル ネオグリンタ
14×6.5J＋15
I v dnešní době se dá na Daikoku potkat kus historie, jako tuhle krásně zachovalou Crestu s krásně zachovalým dobovým bodykitem.
Hiro, firma z Osaky založená v roce 1975, se svezla na super silhouette trendu na začátku 80. let a velmi rychle zaplavila trh svými lamináty.
Tsuppari-kun skoro jak Taniguchi za mlada…
Dodnes se dají na aukcích najít jejich hrany podtrhující křídla, prahy, rear spats… komplet nárazníky jsou už celkem rarita. Pokud si myslíte, že s ducktaily a overfendery přišlo Rocketbunny, tak ne.
Tolik jsem se na tom bodykitu zasekl, že jsem už žádných dalších detaily nenafotil.
Poprvé v Japonsku, poprvé na Daikoku.
Povedlo se nám tam být za celou návštěvu Japonska snad třikrát, jestli si to pamatuju dobře.
Čeští YouTubeři a influenceři ti ukážou Daikoku jako místo, kde se konají nelegální srazy aut, a taky jako místo, kde si můžeš po dlouhé cestě letadlem prohlédnout zase to své oblíbené báwo – stejně jako u sebe na dvorku.
V podstatě je to takové smetiště cizinců, kteří si přišli vyfotit Indy v Liberty Walku dělající zážitkové vyjížďky jak na Staromáku.
Když pomineme možnost zaplatit si kluky, co tě vezmou na drifty do ulic (za což tě v lepším případě naštvaný japonský policista deportuje), a taky hromadu cizinců, tak to místo má pořád své kouzlo a nostalgii, kterou znám z videí.
Ve finále, když jsme tam byli za světla, bylo to vlastně nejlepší a dokážu si představit, že bych tam mohl trávit mnohem více času.
Dá se tam v klidu najíst s výhledem na parkoviště, takže se to dá spojit i s pozváním místních holek na rande u rámenu.
Nechci to jen kritizovat, protože já bych tam při návratu z toho “našeho ježdění po lese” trávil každou volnou chvíli, kdyby to šlo. Jen jsem chtěl svůj wau zážitek popsat trochu jinak.
V podstatě závidím lidem, co tam můžou být – a já ne.
Nechci se tu zas nostalgicky rozplýtvat, ale můj pubertální sen bylo krom Salmy Hayek nebo Jessici Alby v pokojíčku ještě cigáro na Daikoku. Měl jsem přesnou představu o tom jak by to (cigáro) mělo probíhat. Sednout si na obrubník k obelisku a při vydechování kouře koukat na kruhové sjezdy. Nakonec to vyšlo (to cigáro).
Stavili jsme se na Daikoku na řízek s curry, vyhřívaný záchodový prkýnka a na kafe a cígo. Potom nám s-chassis guy sdělili, že se díky Tokyo autosalonu nejezdí. Tím v nás zabil veškerý hashirya naděje vkládané do tohoto večera.
