6.11.2024 byl jeden z nejzásadnějších dnů celého výletu.
Nejen že jsem se vzbudil a u postele mi leželo Nardi…
… ale konečně jsem se naučil dělat kafe v kombini. Plechovky jako Boss, UCC nebo Gerogia jsou cool na instagramu, ale celkem rychle se přepijou.
V plánu byla Odaiba na dopoledne, po obědě Izanami a večeře u Mooneyes.
Na Odaibě se toho dá dělat hodně, popravdě už ani nevím co, ale zahlídl jsem pár travel vlogů.
Můj hlavní cíl, který jsme ve 2016 nestihli, byl Gundam!
Původně stál na Odaibě klasický RX-78-2, ten v roce 2017 vystřídal RX-0 Unicorn Gundam. Pár let na to v roce 2020 otevřeli Gundam Factory Yokohama, kde byl dokonce pohybující se RX-78F00…
… naprostá pecka a já to prostě musel vidět! Gundam Factory Yokohama ale díky problémům táhnoucím se od Covid v březnu 2024 zavřeli.
Takže můj cíl vidět na vlastní oči Gundam v plné velkosti prošel mnoha zkouškami. Nakonec jsem se musel spokojil alespoň s Unicorn Gundamem…
Protože bylo asi 9 ráno, viděli jsme pouze Unicorn mód. Od 11ti až do večera se Gundam přepíná do Destroy módu, což obnáší rozdělení rohu na dva a růžové osvícení…lol.
Já chápu že je to úplná debilita, ale pro člověka, co vyrůstal ve střední Evropě a všechno kolem něj je stovky let starý je to prostě fascinující.
Pak už jenom pro dárky domů do Diver City a hurá do Izanami. Mimochodem Gundam má svůj pavilon i na EXPO 2025 v Osace.
Co nás ale ten večer hodně dostalo byl March. Tohle nebylo domluvené setkání, o to víc byl majitel překvapený, že se gajdžinové zajímají zrovna o K11.
Přitom March je celkem vzácnost, na pózovaní jsou spíš Silvie, Skye, případně RX7, Porscháky a podobný pekáče, kterých tam každý večer stojí desítky.
Majitel měl na Daikoku schůzku s kolegou z práce. Proto z nás ze začátku nebyl moc nadšený. Když ale zjistil, že jsme March otaku a K11 sami vlastníme, prohodil s námi pár vět přes překladač.
Přítelkyně onoho kolegy při pohledu na fotky našich aut řekla že jsou kawai… já bych spíš řek že jsou to strach nahánějící bestie, ale japonský holky jsou asi trochu otrlejší.
I v dnešní době se dá na Daikoku potkat kus historie, jako tuhle krásně zachovalou Crestu s krásně zachovalým dobovým bodykitem.
Hiro, firma z Osaky založená v roce 1975, se svezla na super silhouette trendu na začátku 80. let a velmi rychle zaplavila trh svými lamináty.
Tsuppari-kun skoro jak Taniguchi za mlada…
Dodnes se dají na aukcích najít jejich hrany podtrhující křídla, prahy, rear spats… komplet nárazníky jsou už celkem rarita. Pokud si myslíte, že s ducktaily a overfendery přišlo Rocketbunny, tak ne.
Tolik jsem se na tom bodykitu zasekl, že jsem už žádných dalších detaily nenafotil.
Poprvé v Japonsku, poprvé na Daikoku.
Povedlo se nám tam být za celou návštěvu Japonska snad třikrát, jestli si to pamatuju dobře.
Čeští YouTubeři a influenceři ti ukážou Daikoku jako místo, kde se konají nelegální srazy aut, a taky jako místo, kde si můžeš po dlouhé cestě letadlem prohlédnout zase to své oblíbené báwo – stejně jako u sebe na dvorku.
V podstatě je to takové smetiště cizinců, kteří si přišli vyfotit Indy v Liberty Walku dělající zážitkové vyjížďky jak na Staromáku.
Když pomineme možnost zaplatit si kluky, co tě vezmou na drifty do ulic (za což tě v lepším případě naštvaný japonský policista deportuje), a taky hromadu cizinců, tak to místo má pořád své kouzlo a nostalgii, kterou znám z videí.
Ve finále, když jsme tam byli za světla, bylo to vlastně nejlepší a dokážu si představit, že bych tam mohl trávit mnohem více času.
Dá se tam v klidu najíst s výhledem na parkoviště, takže se to dá spojit i s pozváním místních holek na rande u rámenu.
Nechci to jen kritizovat, protože já bych tam při návratu z toho “našeho ježdění po lese” trávil každou volnou chvíli, kdyby to šlo. Jen jsem chtěl svůj wau zážitek popsat trochu jinak.
V podstatě závidím lidem, co tam můžou být – a já ne.
Svoje první Nardi jsem si koupil v roce 2009, tehdá ještě do hachi. Samozřejmě bylo jetý z aukcí a z daleka nebylo jediné… Nardi z druhé ruky jsem pak kupoval do každého auta, co jsem kdy měl.
Když nás Pavel Š. ve 2016 zavedl do Super Autobacs, vypadalo to tam jak v Sapě, jen místo dračího ovoce byly všude autodíly.
Tehdy ještě obchod zaměřený hlavně na Japonce, toho majiteli AE86 moc nenabízel. Až na Nardi Classci… v patře byla vitrína s volantama, které jsem si nové nemohl dovolit.
Krom vitríny s volantama, je v roce 2024 všechno jinak. Tokijský Super Autobacs se už nejmenuje Super Autobacs, ale A-PIT Autobacs, není už moc pro Japonce, jako spíš pro gajdžiny s kreditkama a já mám dnes peněz že nevím co s nima.
Až tak slavný to s těma penězma není, ale tentokrát jsem přijel připraven. Tak nějak jsem tušil že do toho patra nemám chodit… “TAX free, nemusím platit dopravu a clo… jo 8k je pořád nesmysl ale při dnešních cenách…”
Ve spojení s tíhou nostalgie z první návštěvy před osmi lety už nákup NARDI Classic N130 BLK Leather / BLK Spoke GRY stitch 36
nešel odvrátit.
Samotný A-PIT Autobacs tu asi nemá smysl moc rozpitvávat. Pořád je to obchod s doplňky na auta, je v něm i třeba Keiichiho merch, ale ne K1 ale srozumitelný pro bíle, kde i blbec pochopí že je to Keiichiho merch.
Nebýt tam ta nostalgie, vybral bych si na nákup svého prvního nového Nardi nějaké jiné místo.
Tenhle skvělej burger jsme si dali na parkovišti nákupáku Piala City MISATO na severu Tokya.
Byl mastnej a přesolenej. Nevím jestli jsme v Evropě už tak citlivý, nebo mají v Japonsku autentičtější American burger, ale pro moje euro chuťový buňky to bylo trochu moc.
Hod mincí, je už dávno zažitou historií, i přesto je mi je často připomínán. Nebylo tomu jinak ani když jsme cestou z Nikka projížděli kolem Mature.
Můj záchvěv euforie donutil všechny počkat, než jsem si přes plot prohlédl těch „pár“ Imprez.
Provozovna procházela rekonstrukcí a nikdo tam nebyl, takže jsem se blíž nedostal a lézt přes plot se mi, typicky po česku, úplně nechtělo.
Na vedlejším parkovišti bylo rozházených pár dalších aut. Například Subaru Casa Blanca, kterých bylo podle Wikipedie vyrobeno pouhých 5000 kusů.
Při bližším pohledu se ani není čemu divit. Takhle šeredná Impreza se u nás dá taky potkat, ale většinou jako výsledek českých “tuning” úprav, zatímco Casa Blanca byl pokus Subaru o retro design. Něco podobného jako Nissan March Bolero.
Hned vedle stála RX-8 s Mature RX-38 bodykitem, díky němuž má vypadat jako Mazda RX-3 ze 70. let. Je dokonce na prodej za 2 798 000 jenů.
Za budovou byla další odložená auta, která jsem alespoň kvůli té nostalgické scenérii chátrajících vozů vyfotil.
