To se povedlo, 90s Silvií je teď po světe požehnaně.
Měly na to zásadní vliv i Caseyho NA noise makery. Možná je těch 15″ a Wangan křídel nakonec trochu moc.
O to zajímavější bylo potkat taková auta na Link. PS13 a Sil80.
Důkladně jsem si je prolejzal a nevím jak PS13, ale ta Sil80 působila dost autenticky. Klidně bych se vsadil, že jí vytáhli po 20ti letech ze stodoly.
Zeta1 a GTR spolujezdcovi sedačky jsou dobový a zároveň perfektní kombo. Samozřejmě nardi, palubka zničená dírami na budíky a kastle šroubovaným rámem… no prostě nádhera.
Na Sil80 mě hodně baví zenki zadní světla a OEM křídlo na kufru. Obě auta mají Nissan prahy z PS13.
Přední Dual Projector a standardní nárazník k tomu zadku skvěle sedí. SSR Mesh jsou na S13 chassis perfektní volbou.
Je asi jasný, že mě Sil80 zaujala o něco víc než coupe. Podobných bílých PS13 je už i v Evropě celkem dost.
Poprvý, kdy jsem Link zaznamenal, bylo překvapivě ve videu s kyushama. Většinou je člověk vidí na parkovišti nebo dálnici, ale vidět je jezdit na okruhu mě přimělo přidat si Link Circuit na mapu.
Podruhé, když jsem začal zkoumat odlišnosti aut, v jednotlivých prefekturách. Link, co jsem tak pochopil, by měl být pro Tohoku něco jako Meihan pro Kansai.
V tu chvíli bylo rozhodnuto, že se tam musím jednou podívat. Po dopolední na Sugo a zastávce na Southern, jsme vzali Link už v podstatě jen po cestě domů.
Po tom, co jsme dorazili bylo jasný, že jsme se měli na Southern vykašlat a jet rovnou sem. Auta jak z Tohoku učebnice… 00s styl, pár 90s aut, dokonce i 80 Supra o které mluví Kyohei ve videu.
Nevím, jak moc je to na fotkách vidět, ale ten okruh je v podstatě touge. Jediná rovina je snad jen před depem a i ta má pár stupňů sklon.
Je to další lokální okruh, co si žije svým životem. Doufejme, že ještě dlouho vydrží neposkvrněný youtubery a turisty.
Musel jsem si napsat do deníčku, že 4. listopadu 2024 jsem se poprvé svezl smykem v Japonsku.
Na Southern okruhu jsme očumovali drift káry a měli jsme to štěstí, že jezdil fialovej JZX100 Mark II, stříbrná S15 a tři další auta. Hezký bylo, že tři auta, co jezdili tandemy, byli mladí kamarádi, co spolu jezdí touge na horách a na okruhu trénovali.
Mohli jsme se k nim nasrat, půjčit si helmu a vzali nás na okruh. Týpek v Mark II se s tim nepáral a hned od výjezdu z boxů propaloval všechno a navazoval, co mohl.
Jezdil hezky, protože jsem z pozice spolujezdce necejtil žádný trhaný nebo nechtěný pohyby. Auto krásně jemně pružilo, ale zároveň mělo super grip a dělalo tunu kouře. Jak jsem zvyklej jezdit vytažený okna nahoru kvůli prachu, on jezdil okna stažený a mohl jsem tak mít při nástřelu proti zdi ten japonskej Tohoku vítr ve vlasech.
Po 4 kolech nonstop pálení a tandemů se začla přehřívat voda, tak to jel do boxů zchladit a já se na to mohl podívat více do detailů. Kastle je přelakovaná do fialové barvy, k tomu doplněná o fialové doplňky v motorovém prostoru a má hezkej doriten Nardi s růžovým středovým tlačítkem. 6 defi budíků na palubovce se starým Apexi FC Commanderem a v motoráku Koyorad chladič, Greddy Turbo a wastegate, TRD stříbrná rozpěra a HKS air filtr houba. Podle pocitu a kouře bych odhadoval 350 koní a vejš, bez velkýho turbolagu.
Kamarádovo S15 se mi zdála trošku slabší, ale týpek byl sympaťák a jezdil taky hezky. Auto měl krásně vystajlovaný s ganador zrcátkama.
U něj mě rozesmál ten klíč, kterej vypadal jako šroubovák do spínačky.
Nejlepší na tom je, že takhle mladý kluci maj ty svoje auta minimálně 3-4 roky, soudě dle jejich instagram tandem fotek. Cenim, že jezdí hlavně hory a touge venku, ale užívaj si i hezké příležitosti zpestřit si pondělní odpoledne drift tréninkem na okruhu.
SSR mk3 jsem chtěl od chvíle, co jsem porvý viděl logo Cipher Garage. Už se nedá vygooglit, ale šlo o předělaný logo Detroit Red Wings, kde místo drátěného kola bylo právě mk3.
TA22 je na rozdíl od mk3 zatím na seznamu nesplněných. Pořád ale zůstává na užším seznamu “možných aut”.
Čím jsem ale starší a čím víc staveb na youtube vidím, se pomalu přesouvá na seznam “opravdu se mi s tím chce srát?”
Každopádně auto na fotkách je prakticky moje představa. Coupe, barva, kola, nejsme si úplně jistý s těma blatníkama, ale čím déle na to koukám, tím mín mi vadí.
Na Shinntaro Mizuna jsem narazil na sklonku éry tištěných časopisů, konkrétně ve FUEL magazine the japan issue 2014.
Článek u mě odstartoval lásku k Butaketsu Lourelu a dva roky později měl na svědomí i to, že jsme se u Mizuno Works stavili.
Na téhle dovče byl s námi i Pavel a tak jsme si mohli krom očumování, i popovídat. Po dopití kávy, típnutí cigarety a autogramu do FUEL magazínu nám Mizuno-san řekl.. “tak čím se projedeme”.
Je proto jasné, že když jsem zahlídl Mark s obrovsku nálepkou Mizuno, musel sem udělat aspoň pár fotek.
