Pohádky s dobrým koncem jsou sice hezké, ale pro praktický život vcelku k ničemu. Praktický život je totiž až na pár příjemných chvilek docela na hovno a nemá smysl si dělat iluze o tom, že bude líp. Občas ale v životě přijde chvíle, kdy si i ten největší pesimista či misantrop musí říct, že možná, ale opravdu jen možná existuje světlo na konci tunelu.
Přesně to si teď říkám já. Je tomu už skoro 15 let, kdy jsem obtěžoval v Kageki a posedával v téhle šedé R32. Nechápal jsem, že je to vůbec možný a akorát se utvrdil v tom, že to auto jednou prostě musím mít (a teď taky mám).
O to víc mi trhalo srdce, když jsem viděl co se s autem stalo. Původní majitel ho musel prodat a posledních deset let se válelo rozebrané na kusy a v pochybných rukou. Což mi vesměs může bejt jedno, jsme svobodná země žejo a když si něco koupíš, tak je to holt tvoje a pro mě za mě si do toho naser třeba V8 a jezdi CDS. Jsem ovšem jen člověk a pocit nostalgie si z hlavy nevymažu i kdybych chtěl, protože k tomuhle konkrétnímu autu mám bohužel konkrétní vztah.
A právě z toho důvodu mi dal do života trochu naděje člověk, který se k autu dostal teď jako poslední. Na rozdíl od předchozích majitelů má totiž nejen zkušenost se Skyliny, ale hlavně i rozum. Jo a taky pár RB26 navíc, což se při koupi auta bez motoru docela hodí. Auto zachránil hrobníkovi z lopaty a dělá z něj opět důstojnej kousek japonský automobilový historie, který může znovu vystavit na obdiv okolí a vyslechnout si od expertů, jak je to auto na hovno.
Foto: Kageki Racing a Filip Fabian
