Fake parts fake passion
V roce 2006 jsem si koupil průvodce po Japonsku. Šlo v té době o jedinou objektivní tiskovinu, která nebyla napsaná japanofilem honícím nad kimonama.
Když jsem na něj dneska v šuplíku omylem narazil, vzpomněl sem si, že sem v něm tenkrát něco zahlídl.
Přísahal bych že byl stříbrný, tak hledání chvilku zabralo… velká nostalgie…
Středeční novinka od MGK mě hodila do nostalgické nálady prvního desetiletí druhého milénia. Skate, pop punk, pitomý komedie o nadržených dětech a pro mě období kdy sem propad autům.
Nevím proč mi při vzpomínce na tu dobu bliklo v hlavě T2Films a světe div se, jeho videa jsou pořád online!
No a proto vlastně vznikl tenhle post. Mít si kam vyzobat střípky historie, kdy video s autama bylo cennost, ne denní rutina.
A zároveň neobtěžovat z kontextu vytržené “přátelé” na sockách.
No a to je asi tak všechno, kdo z vás má po shlédnutí chuť objednat si Fatlace hadry? 🙂
Je to už dva roky co mi tahle nepraktická kokotina chytá prach v garáži. Za tu dobu se už s autem člověk trochu seznámí a začně si pomalu dělat představu co a jak dál. Tady je pár poznatků, který jsme zatím pochytili.
I když přišlo auto z Japonska z 99% sériový, pořád se na něm našlo pár drobností navíc. O auto se v Japonsku staraly zeroyon legendy Endless a kromě dle mě docela hnusnýho předního lipu je od nich v autě i jiný čip v ECU. Co je v něm ví jen bůh, zatím se nám podařilo zjistit jen to, že je odstraněný omezovač rychlosti. Boost se stále drží na sériové hodnotě.
Podvozek stál samozřejmě za hovno a tak šel na auto HKS Hypermax IV GT. To je ta měkčí varianta (7kg/mm vs 12kg/mm u SP) a přiznám se, že je to podvozek s asi tím nejlepším poměrem cena/výkon široko daleko. K tomu se přidalo pár ramen od Cusco, který měly docela pozitivní vliv na odezvu řízení. Nechyběly samozřejmě i brzdy, zatím základní nabídka od Project μ. Ty na to naše dědkovský ježdění na kafe bohatě stačí, i když na nějakej hyper wangan maximum instagram attack to asi bude chtít časem něco lepšího.
Překupník z Holandska mi na auto namontoval nějakou čínskou rouru místo vejfuku, která úplně všude profukuje, takže ta se teď vymění za zrenovovaný Kakimoto. Zároveň se už lakuje i sériový přední lízátko, aby to auto vypadalo trochu víc korektně.
Co víc k tomu říct? Řízení RHD je v pohodě a kdo řiká že ne je debil. Spotřeba je u plus mínus sériovýho auta úplně v klidu (nechápu že to píšu, ale furt se na to někdo ptá), auto si vezme mezi 12-15 litry. Starý GT-R pravidlo, že musí mít člověk připravenou ještě jednu pořizovací cenu auta na servis se zdá být založený na pravdě. Výkon motoru je otázka za všechny prachy, osobně si tipuju něco kolem 320 koní. Až bude čas, tak se zajede na brzdu. A dál uvidíme.
Po prodeji Corolly jsem si uvědomil, že restaurování každý drobnosti co jsem na ní koupil bylo vlastně to co mě na tom autě asi nejvíc bavilo. Objíždění dílen a vyhledávání šikovných řemeslníků se tak stalo mým koníčkem víc než samotný ježdění.
Proto jsem si pro snížení abstinenčních příznaků naordinoval restaurování nějaký části auta. Abych ten výsledný klenot nemusel prodávat pod cenou místním neznabožským spratkům, chtělo to něco “praktického”.
Po vzoru Vochyho sem se rozhodl pro křeslo ze skořepiny. Ze skořepin, i když jsem jí zatím nikdy neměl, mě vždycky nejvíc bavila Zeta 1. Nejen díky skvostně tvarovaným zádům, ale i pro, že jsem jí roky vídal ve starých videích a časopisech, to musela být 1.
Na stavu mi moc nezáleželo a tak jsem hledal co nejlevnější kus, co má všechny polštáře a plastové prostupy na pásy. Po pár dnech jsem na aukcích vyhrabal tuhle krásku za 2000 Kč, preCOVID kurz.
Poštovné po Japonsku, provize pro zprostředkovatele a doprava SAL až do domu, udělala z tohohle kusu laminátu suvenýr z Japonska za 6050 Kč.
Mít nějakou Silvii před smrtí, asi bych na sedačku jenom vyčistil. Protože se ale měla stát chloubou mé domácnosti, čekala jí komplet GO.
Jako první jsme řešili prasklinu v pravém dolním rohu, poznámku o ní jsem v dražební euforii přehlídl. Protože na sedačce neměl viset osud mých varlat ve 250km/h na Wanganu, stačila opravná sada, hodina broušení a vochymagic.
Obrovská změna byl potah od autocalounik.com. Bylo to jako cesta v čase, krásná novotou vonící Zeta 1. Cena 6200, za kompletní výměnu potahu a všech molitanů, může možná někomu přijít nesmyslná, ale věřte, na opravu jsem dostával i několikanásobně vyšší nabídky.
Sedačka teď vypadala opravdu pěkně a já už měl sto chutí přidělat jí na rám a mít jí konečně doma. Rozum naštěstí zvítězil a sedačku jsem odvez Detailing Prague na vyčištění laminátových zad.
Po návratu mě čekalo něco úžasného, ta proměna byla neskutečná. Na začátku mě ani nenapadlo že by záda a vůbec celá sedačka mohly vypadat tak dobře. Okamžitě jsem naběhl domů, přišrouboval jí na VochyMan rám a nemuset řešit denní fuckupy sedim vní do dodnes.
Popisovat výrobu rámu asi nemá úplně smysl, ten si udělá každý sám podle svých možností. My jsme použili zahradní křeslo z OBI a roky Vochyho zkušeností.
Abychom si tu pořád nestěžovali, jak je všechno drahý, vytáhl sem z inzerce tuhle “drift ready” 13. Cena 690 000 Y je řek bych přijatelná.
Auto tu nepřihlásíte, proto by vás s trochou kreativity nemuseli až tak postihnout dovozové poplatky.
Silvie je, jak už jsem zmiňoval, “drift ready” a tím myslím opravdu “drift ready”. Nejde o sráč na 14″ plecháčích s balónama, zavářkou, hydrem, a nejlacinějším podvozkem na trhu.
Jde sice o boro, za svoje peníze ale dostanete celkem schopné auto se vzhledem Kansai spratka, který mu propůjčuje na Meihan prověřená geometrie a Origin bodykit.
Pod kapotou není 1JZ ale SRko s turbem z S14, vačkama a ICéčkem. Coilovery, všude možně rozpěry, rám, prostě klasická výbava Silvie na boky ze země, kde nepotřebujete na smyky nascar.
Nevím jestli to někomu něco řekne, ale auto prodává Racing service H.D.O. takže hara stříká všemi směry.
Co by to bylo za cupholder bez cuphodlerů. Jo jo, tak lacinou úvodní větou jsem si dovolil uvést dnešní post, o ne až tak laciných držácích nápojů, od naší oblíbené značky Nismo.
Oblíbená je zejména díky současnému hajpu, který z každé blbosti s tím to logem udělal klenot v hodnotě… teď mě nenapadá nic vtipnýho a hodnotnýho… třeba panenství Salmy Hayek.
Nejen proto že jsem pozér, ale i díky celosvětovému konci světa a výkyvu kurzů, uvedu cenu v yenech. Tento párek krasavců je momentálně k dispozici za 120 000 Y.
Ano je to rarita, za celou svojí pozérskou kariéru (rozuměj nenávist k fake dílům) jsem viděl na prodej tak 5 kusů. I přesto mi ale přijde cena naprosto nesmyslná a to jsem srdcař… teda pozér, sorry.
Trvalo to sice jen dva roky, ale máme tady konečně další díl našeho seriálu o japonských časácích o autech. Minule jsme se podívali na již nevycházející Young Version zaměřující se spíše na underground, takže bychom si dneska mohli ukázat něco z úplně opačné stránky spektra. Vítejte ve světě GT-R Magazinu.
Narozdíl od většiny titulů, které si tady budeme průběžně ukazovat GT-R Magazine stále vychází a osobně ho považuji za créme de créme tištěných periodik o autech. Z polygrafického hlediska se jedná o naprostou špičku, časopis vychází celý na těžkém křídovém papíru ve velkém formátu a zlom (grafické uspořádání článků pro ty nepostižené novinařinou) je na rozdíl od většiny japonské produkce přehledný a nepřeplácaný.
Kvalitní zpracování samozřejmě doprovází i velice kvalitní obsah. V každém čísle najdete nepřeberné množství informací včetně aktuálních témat probíraných v GT-R světě. Ve starších číslech to byla například účast na 24 hodinovce v Nurburgringu, v dnešních číslech často narazíte na problematiku aut s vysokým nájezdem kilometrů (časopis uděluje ceny čtenářům, kteří najeli 100, 200, 300 a víc tisíc km). Nechybí ani rozsáhlé články o tom co všechno si aktuálně můžete nechat za nemalé peníze udělat s autem v Omori Factory. Nebudu vás napínat, za několik milionů vám postaví úplně nové auto a nastaví počítač kilometrů na 0.
Stejně jako ostatní japonské časopisy se i GT-R Magazine pravidelně věnuje práci se svou čtenářskou základnou, kterou často představuje v pravidelných segmentech a občas i ve větších reportážích. Dá se říct, že má časopis svou obsahovou skladbou blízko k HyperRevu pouze s tím rozdílem, že neobsahuje tak velký přehled aktuálně dostupných dílů. To ale u měsíčního periodika ani nemá smysl.
Neposlední výhodou časopisu je i fakt, že kromě aktuálního vydání v trafice seženete bez problémů i starší čísla na japonských aukcích. Pokud tedy trpíte GT-R feťáctvím, můžete si poměrně snadno poskládat sbírku obřích rozměrů a po večerech v ní listovat i za cenu, že neumíte ani slovo japonsky. I tak se toho v ní dozvíte víc než ve většině českých “tuning” periodik.
Tato strohá, leč výstižná fráze mi již několik let pravidelně probíhá hlavou při pohledu na inzertní portály s auty. Jasně, chápu, že tak levné 86 jako když jsem jí kupoval s mokrým řidičákem v kapse už nikdy nebudou, ale to co se děje na mobile a autoscoutu posledních pár let je čirý šílenství.
Protože mám ale zakázáno být ve svých příspěvcích negativní tak jako v minulosti, zkusím na to jít od lesa a místo nadávání idiotům prodávajícím vraky za cenu nových aut se podívat na možné alternativy pro ty, kteří za každou cenu chtějí 86 a stejně jako my nechápou co za ně tady lidé chtějí.
A ta rozumná alternativa přichází jak jinak než ze země zaslíbené. Byly časy, kdy se nám chtělo při pohledu na naše Leviny blít a snili jsme nad kouki Truenem dotaženým z Japonska, ale nějakých 200-250 tisíc za auto a dovoz nám v té době s výplatou úplné socky přišlo jako z jiného vesmíru. Kdybychom tehdy jen tušili…
Za tu dobu se situace však překvapivě změnila. Zatímco vraky v Evropě poskočily na ceně v řádech stovek procent, ceny v Japonsku se za tu dobu posunuly nahoru jen v řádech desítek procent. Stačí se podívat na dnešní ukázku, kterou si z online aukce můžete odvézt za 1,6 milionu yenů. To je při dnešním kurzu cca 370 tisíc korun, zatímco na mobile najdete použitelné kousky v rozmezí 19-23 tisíc eur (~550k Kč).
Jasně, nejsem blbej, máme tady ještě dopravu, daně a tak dál. Stejně tak vím, že je na mobile i kousek za 11k eur, ale ten má k normální použitelnosti na silnicích docela daleko. Pokud bych si ale měl vybrat mezi sériovým předraženým Levinem v Evropě, který bude mít v prdeli siláče, gufera a bůhví co ještě a postaveným Truenem s blacktopem v Japonsku, tak asi víte po čem bych šáhnul.
“Člověk si uvědomí co má, až když o to přijde.” Ze všech možných životních mouder, co mi už několik desítek let tlačí okolní svět, mi tohle z nějakého důvodu utkvělo v hlavě.
Minulý rok, při našem putování po Kansai, mi tohle moudro bliklo hlavou, když jsme přijížděli na kyusha sraz poblíž Nagoyi. V duchu sem si říkal, vole hlavně si to všechno zapamatuj, protože sílu tohohle okamžiku oceníš až za pár měsíců, při kopání se doma nudou do prdele.
Proto si moc dobře pamatuju, jak v tom vedru poletovali po zemi poslední lístky z květů sakury, já zapil Lark nějakým nechutným kombini čajem, a v dálce konečně po letech masturbace nad Gworks na vlastní oči viděl Laurel C130. Ale kvůli tomu tu dnes nejsme…
Vedle Laurelu stál perfektní příklad čtyřdveřového C111. Ani nevím, jak ho přesně pospat. Všechno na něm bylo perfektní. Stříbrná barva – ANO!, zahlazené zadní čelo v černé perleti – ANO!, StarSharky – ANO!, sériové lemy blatníků – ANO! Jaguar zrcátka – ANO!… A tak by se dalo pokračovat až do naprosto úchylnejch detailům. Zkrátka dokonalý příklad Yonmary.
Byl to velice silný zážitek vidět tyhle dva skvosty vedle sebe. Proto jsem ihned poznal že Skyline, který je momentálně na prodej za 6 200 000 Y je právě ta Yonmary, co stála vedle mého “prvního” Laurelu. Hned bych do něj šel nežít ve schizofrenické směsi Německa a Ukrajiny.
ケンメリ ヨンメリ後期GC111
車検令和2年12月10日
L28N42ブロック ポート研磨 ハイカム
ソレックス44パイ
シャコタン用タコ足 エンジン底上げ マフラー底上げ
マフラー50パイディアル直菅
足回り車高調 当時物スターシャークフロント8j リア9j
GTXですが、ウィンドウ手巻きに変更 ダッシュ割れ小
純正パワステ純正クーラー
ボディー色 シルバーにシルバーラメ0・1ミリ
エンジンルームラメ0・2ミリ
平成30年板金塗装、お決まりのフェンダーが錆があったのでパテ埋めではなく鉄板で修正。
テールはレインボーラメワンテール星形ウィンカー特注
Tenhle post jsme za posledních pět let napsali a poté smazali už něspočetněkrát. Věčnou otázku, kam mám v Japonsku jet, a co tam mám dělat, totiž není vůbec jednoduché zodpovědět. Budiž, tady máte pár poznámek, které vám při cestě do země zaslíbené výlet trochu vylepší.
Kamarád co umí japonsky
Mohlo by se zdát, že jde o stěžejní bod úspěšného výletu. Je samozřejmě lepší předem se ozvat do garáží, které chcete navštívit, a můžete si v nich díky znalosti japonštiny vážně dobře popovídat. Pravděpodobně se dozvíte o konkrétním autě během pár minut víc než za celý život. V dnešní době to ale díky Googlu není stěžejním bodem uspěšného carboy výletu.
Google
Jo, tohle je ten stěžejní bod a zároveň odpověď na všechny otázky týkajících se našich výletů do Japonska. Díky Google maps si můžete najít jakékoliv místo na světě, uložit si ho do vlastní mapy a dokonce si na street view nejen ověřit jestli máte správnou adresu, ale i to jestli vás daná garáž nebo bazar vůbec zajímá. Díky Google translátoru navíc můžete vést aspoň omezenou konverzaci, minimálně se zeptat jestli můžete na daném místě fotit.
Slušnost
Ta se u nás moc nepraktikuje, nicméně v Japonsku je to základ úspěchu. Není na škodu se uvnitř na těch pár dní přepnout do módu, že jste jenom bíle hovno, co jen obtěžuje své okolí. To moc nejde Pepovi a jeho kamarádovi Michalu Davidovi, proto se nejspíš nedostali za hranice Ebisu, které je dnes v podstatě ovládané cizinci. Co se nám hodně osvědčilo je donést dárek z Česka. V Japonsku je zvyk, že návštěva donese malou pozornost a tenhle malý detail nám otevřel hromadu dveří a zajistil nespočet zážitků.
Půjčení auta
Cestovatelé tvrdí, že stačí permice na vlaky. Jako pokud je váš cíl císařská zahrada a rybí trh tak asi jo. Pokud se vám ale výše zmiňovanou slušností povede dostat pozvánku na sraz nebo ježdění, věřte, že na dálniční parkoviště nebo kopec vlaky nejezdí. Když se na auto a poplatky složíte čtyři, vyjde to možná i na stejno jako permice a ta svoboda spojená s autem je k nezaplacení. V neposlední řadě je potřeba zmínit, že Japonsko už dávno není poseto garážemi a bazary, proto váš okruh zájmu na Google mapě může mít průměr i 500 km.
Pocket wifi
Pro skupinu perfektní řešení internetu, který budete potřebovat na navigaci pomocí Google map a na posílání fotek na Instagram, protože svět přece musí vědět že jste real! Ve skupině lidí jde opět o pár korun a služba co vám pocket wifi poskytne bude k nezaplacení. Btw nenechávejte pocket wifi v autě, budete jí potřebovat i na translator. 🙂
Být feťák
To je po Googlu druhý nejdůležitější bod celé dovči. Můžeme tu napsat rad kolik chceme, pokud si ale nebudete přidávat body na svojí mapu pokaždé co najdete zajímavý bazar nebo garáž, tak nebudete mít zkrátka v Japonsku co dělat. Musíte prolejzat inzerci, starý blogy, japonský časáky… najít zajímavý místa co by stály za návštěvu zkrátka není prdel a pokud vás tahle archeologie nebaví, je snad lepší nikam nejezdit. Před každou cestou strávím googlením minimálně tak měsíc. Najít třeba sraz starých “kyusha” aut? To je doslova IT Google translator meisterstich. Další výhoda feťáctví, nebo jestli chcete fanatismu, je možnost vedení komunikace, co je plodná pro obě strany. Třeba v Shape jsme informací, že se hakosuka dělala i jako levák, udělali takový dojem, že nás pozvali na soukromý sraz svých zákazníků. Ukiya nám díky tomu, že máme hachiny zajel pro čaj a když jsme mu ukázali 4AG na webrech, tak nás odvez s radostí k Mizunovi. Jednoduše řečeno, pokud přijdete do garáže a budete jen tupě koukat, budete mít sice hezký fotky na svůj instáč, ale moc daleko se nedostanete.
Kolik to stojí?
S letenkou, ubytováním, jídlem a půjčením auta a najetím 1700 km (hlavně na placených dálnicích) nás každého 12dní v Osace vyšlo na 50-60k. Tokyo na 6 dní asi na 30k. Jde opět o to jak dobře umíte hledat na netu, jak letenky tak ubytování.
Kam jet?
Nevím. Japonsko je tak narvaný zábavou, že není jeden zaručený návod co dělat a kam jet. Musíte zkrátka sami vědět co vás baví, výhodou Japonska je ta, že vám to dá. Pokud budete fanatik jak píšeme o bod výše, dá vám toho tolik, že po návratu budete chípat nudou. A budete litovat toho, že jste tam vůbec jezdili a nezůstali slepí a šťastní z toho mála, co nám naše zemička dává.